Představte si, že vám v patnácti řeknou, že nikdy nebudete mít vlastní dítě. Že vaše tělo prostě postrádá to nejdůležitější. Grace Bellová tento verdikt slyšela a smířila se s ním, dokud se věda nerozhodla přepsat pravidla biologie. Dnes v náručí drží syna, kterého odnosila díky orgánu od cizího člověka.
Tento příběh není jen o medicíně, je o naději pro tisíce žen, včetně těch u nás v Česku, které trpí vzácným syndromem MRKH. Tento historický milník mění vše, co jsme si mysleli o hranicích transplantologie. Pojďme se podívat na to, co se dělo za zavřenými dveřmi operačního sálu.
Sedm hodin, které změnily osud
Grace se narodila bez dělohy. Donedávna byly jejími jedinými možnostmi adopce nebo náhradní mateřství. Jenže v Oxfordu podstoupila zákrok, který trval sedm hodin. Lékaři jí voperovali dělohu od zemřelé dárkyně, což je v Evropě naprostý unikát.
Možná si říkáte, jak je možné v takovém orgánu udržet život? Tady je stručný přehled toho, co musela Grace absolvovat:
- Náročná transplantace: Tým chirurgů musel precizně napojit cévy, aby byl orgán vyživován.
- Hormonální restart: Po zahojení následovala léčba, která u Grace poprvé v životě vyvolala menstruaci.
- IVF proces: Protože dárkovaná děloha není napojena na vaječníky, početí proběhlo „ve zkumavce“.
Česká stopa v medicínském zázraku
Mimochodem, věděli jste, že Česká republika patří ke světové špičce v tomto oboru? První podobné dítě u nás přišlo na svět už před lety v IKEMu. Pro české pacientky s MRKH syndromem (který postihuje v průměru 1 z 5000 žen) to znamená, že cesta, kterou prošla Grace, je dostupná i u nás, nikoliv jen v daleké Británii.
V čem je ten největší rozdíl? Zatímco dříve se spoléhalo hlavně na dárkyně z řad rodiny (např. matka dceři), případ Grace ukazuje, že orgány od zemřelých dárců fungují stejně spolehlivě. Úspěšnost živě narozených dětí je v tomto případě úctyhodných 66 %.
Co byste měli vědět: Krátký nahlédnutí do zákulisí
Transplantace dělohy není trvalá. Jakmile žena porodí (obvykle jedno nebo dvě děti), orgán se opět operativně odstraní. Je to proto, aby pacientka nemusela doživotně brát silné léky proti potlačení imunity. Je to zkrátka dočasný „inkubátor“ pro splněný sen.
„Část dárkyně ve mně bude žít navždy,“ říká Grace. Rodina dárkyně cítí nesmírnou hrdost, že jejich tragická ztráta dala vzniknout novému životu. Je to ten nejcennější dar, který může jeden člověk věnovat druhému.
Dokážete si představit, že byste se v takto těžké situaci rozhodli pro dárcovství orgánů, které by někomu jinému umožnilo stát se rodičem? Napište nám svůj názor do komentářů.
