Představte si, že se vaše navigace v autě najednou zblázní a sever ukazuje pokaždé jinam. Pro nás je to nepříjemnost, pro planetu je to realita, která se v historii opakovala už mnohokrát. Vědci ale právě zjistili, že jeden z těchto „restartů“ dopadl úplně jinak, než jsme si mysleli.
V dobách před 40 miliony let se magnetické pole Země doslova rozbilo. Místo běžného a rychlého prohození pólů nastal proces, který trval neuvěřitelných 70 000 let. Pro srovnání – to je sedmkrát déle, než vědci dosud považovali za standard. Země byla po celou tu dobu vystavena nebezpečnému kosmickému záření.
Důkazy ukryté v bahně na dně oceánu
Jak na to experti přišli? Tým geofyziků analyzoval sedimenty vytěžené z hlubin severního Atlantiku u pobřeží Newfoundlandu. Každá vrstva bláta funguje jako pevný disk, který do drobných krystalků minerálů zapisuje směr tehdejšího magnetismu.
V mé praxi mě vždy fascinovalo, jak přesné tyto přírodní archivy jsou. Výzkumníci z japonské Kochi University v nich našli vrstvu tlustou osm metrů, která vypráví příběh o zmatku:
- Jedno prohození pólů trvalo 18 000 let.
- Druhé trvalo rekordních 70 000 let.
- Magnetické pole se několikrát pokusilo „vrátit“ zpět, než se konečně ustálilo.
Co se vlastně děje v jádru naší planety?
Země není statický kámen. Pod našima nohama, v hloubce přes 2 000 kilometrů, bublá tekuté železo a nikl. Funguje to podobně jako obrovské dynamo. Jenže toto dynamo je občas nestabilní. Tekutý kov změní směr proudění a magnetický sever se začne stěhovat na jih.
Je to jako když se snažíte míchat kávu v opačném směru – chvíli trvá, než se vír uklidní a začne se točit spořádaně. V eocénu to ale trvalo věčnost a magnetické pole bylo během té doby extrémně slabé.
Proč by nás to mělo zajímat dnes?
Možná si říkáte, že 40 milionů let je hrozně dávno. Jenže magnetické pole je náš neviditelný štít. Funguje jako filtr, který odráží solární bouře a kosmické částice. Pokud je tento štít „v opravě“ desítky tisíc let, má to drsné následky:
- Genetické mutace: Vyšší dávky záření mohou zrychlit evoluční změny nebo způsobit vymírání druhů.
- Atmosférická eroze: Sluneční vítr může doslova „odfouknout“ část horních vrstev atmosféry.
- Kolaps technologií: V moderním Česku by takový jev vyřadil satelity, GPS a elektrické sítě (pokud by ovšem lidstvo v té době ještě existovalo).
Mimochodem, poslední prohození pólů (Brunhes-Matuyama) proběhlo před 775 000 lety a trvalo 22 000 let. Zdá se, že tyto „vleklé poruchy“ nejsou výjimkou, ale spíše pravidlem.
A teď ta nejdůležitější otázka: Jsme připraveni na to, že příští prohození pólů nemusí být otázkou pár generací, ale může trvat déle než celá historie naší civilizace? Co myslíte, dokázali bychom se jako lidstvo přizpůsobit světu bez magnetického štítu?
