Představte si těleso tak malé, že by se pohodlně vešlo mezi Prahu a Londýn. Přesně takový je Enceladus, šestý největší měsíc Saturnu. Navzdory své muší váze však v hlubinách vesmíru rozehrává hru, která svou velikostí vyráží dech i zkušeným astronomům.
Vědci totiž právě zjistili, že tento „drobek“ kolem sebe tká neviditelnou elektromagnetickou síť sahající do vzdálenosti přes 500 000 kilometrů. V mých očích to zcela mění pohled na to, jakou moc mohou mít malé světy nad svými obřími hostiteli. Není to jen kus ledu; je to gigantický generátor energie.
Gejzíry, které mění pravidla hry
Když jsem poprvé procházel data ze sondy Cassini, fascinovalo mě, jakou spoušť dokáže napáchat trocha vodní páry. Na jižním pólu Enceladu tryskají skrze praskliny v ledu mohutné gejzíry. Jakmile se tato voda setká se zářením Saturnu, stane se z ní elektricky nabitá plazma.
A tady začíná ta pravá vědecká magie:
- Voda z gejzírů interaguje s magnetickým polem Saturnu.
- Vznikají takzvaná Alfvénova křídla – elektromagnetické vlny, které se šíří jako vibrace na brnknuté kytarové struně.
- Tyto vlny se neodrazí jen jednou, ale kmitají tam a zpět mezi polárními oblastmi Saturnu a okolím měsíce.
Smyčka, která nikdy nekončí
Mřížka v planetárním měřítku
Důvodem, proč je tento objev tak zásadní, je komplexnost celého systému. Nejde o jediný výboj, ale o celou pavučinu struktur, které křižují prostor kolem Saturnu. Sonda Cassini tyto signály zachytila celkem 36krát, a to i v místech, kde byste podle starých učebnic nečekali vůbec nic.
V praxi to funguje podobně jako ozvěna v obrovské katedrále, ale místo zvuku se prostorem šíří čistá elektromagnetická energie. Tato energie doslova „pumpuje“ hybnost do celého okolí Saturnu a ovlivňuje dokonce i tamní polární záře.
Co to znamená pro nás?
Možná si říkáte, proč nás trápí elektromagnetické vlny u planetárního obra miliony kilometrů daleko. Odpověď je jednoduchá: Enceladus je pro nás jakýsi trenažér. Stejné principy pravděpodobně fungují u měsíců Jupiteru (Europa či Ganymed), kde hledáme stopy života.
Zde je malý insider postřeh: Pokud budeme v budoucnu vysílat sondy do těchto vnějších oblastí sluneční soustavy, budeme muset jejich elektroniku stavět jako brnění. Tento „neviditelný web“ je totiž schopen vyvolat interference, o kterých jsme dříve neměli tušení.
Nyní se nabízí otázka: Pokud takto malý měsíc dokáže ovlivnit prostor o velikosti půl milionu kilometrů, co všechno nám ještě uniká u exoplanet v jiných galaxiích? Věříte, že tyto energetické vazby mohou hrát roli i při vzniku podmínek vhodných pro život?
