Představte si, že se díváte na mapu hvězdné oblohy a najednou zjistíte, že počty prostě nesedí. Ve středu Mléčné dráhy se už desítky let děje něco, co vědcům nedá spát – masivní výbuchy gama záření, které vznikají při srážkách antihmoty s běžnou hmotou. Jenže je tu háček: těchto částic je tam mnohem víc, než by podle všech fyzikálních zákonů mělo být.
Všiml jsem si, že v poslední době se o vesmíru mluví buď v souvislosti s Muskem, nebo s novými teleskopy, ale tato zpráva od astronomů z würcburgské a kjótské univerzity mě skutečně zasáhla. Možná jsme totiž právě narazili na stopu něčeho, co nepochází z naší galaxie.
Záhada částic, které tu nemají být
Antihmota zní jako z filmu Star Trek, ale je to realita. Konkrétně jde o pozitrony – dvojčata elektronů s opačným nábojem. Když se tito dva potkají, „anihilují“ a změní se v čistou energii. Vědci tento proces sledují v Mléčné dráze už roky, ale nové analýzy dat z teleskopu INTEGRAL ukazují, že jsme celou dobu podceňovali rozsah tohoto úkazu.
- Slabé signály z neznáma: Poprvé jsme zachytili anihilaci antihmoty v oblacích vodíku daleko za okrajem naší galaxie.
- Nemožný útěk: Pozitrony musí být velmi pomalé, aby zanikly. Pokud se ale dostaly tak daleko, musely se pohybovat neuvěřitelnou rychlostí.
- Dvojnásobné množství: Odhady produkce antihmoty v Mléčné dráze se po tomto objevu zvedly na dvojnásobek až trojnásobek.
Kde se bere 100 tredecillionů částic za sekundu?
To číslo zní šíleně (pro představu, je to 1 následovaná 44 nulami). Tradiční zdroje jako černé díry nebo vybuchující hvězdy na takové množství prostě nestačí. Vědcům začínají docházet konvenční vysvětlení.
Zajímavé články:
V mé praxi sledování vědeckých novinek se málokdy stane, že by staří dobří „podezřelí“ (jako supernovy) selhali. Tady se to ale děje. Pokud tyto částice unikají z naší galaxie do mezigalaktického prostoru, znamená to, že zdroj v srdci Mléčné dráhy je mnohem výkonnější, než jsme si dokázali představit.
Nová fyzika na obzoru?
Thomas Siegert, jeden z autorů studie, naznačuje, že pokud neuspějeme s hvězdami, budeme muset povolat „těžkou váhu“: temnou hmotu. Existuje teorie, že určité typy temné hmoty by se mohly rozpadat právě na tyto částice antihmoty.
Praktický dopad pro nás? Ačkoliv se to zdá jako vzdálená věda, pochopení antihmoty je klíčem k tomu, abychom pochopili, proč náš vesmír vůbec existuje a proč jej antihmota hned po velkém třesku nezničila. U nás v Česku máme špičkové fyziky, kteří se podílejí na výzkumech v CERNu, a tyto nové poznatky z vesmíru mohou zcela změnit směr, kterým se jejich experimenty ubírají.
A teď se nabízí ta nejzajímavější otázka: Je možné, že za tímto přebytkem antihmoty stojí procesy, o kterých zatím nemáme ani tušení, nebo jde o důkaz existence paralelních efektů temné hmoty? Co si o tom myslíte – blížíme se k přepsání učebnic fyziky?
