Pokaždé, když stojíte na vyhlídce nad útesy Great Ocean Road, tají se vám dech. Těchto sedm (ano, ne dvanáct) vápencových obrů vypadá jako věční strážci oceánu, ale ve skutečnosti jsou mnohem křehčí, než se zdá. Nová studie odhalila, že jejich existence závisí na mikroskopickém tajemství, které jsme celou dobu přehlíželi přímo pod nohama.
Proč se skály „naklánějí“ k severu
Dlouho se věřilo, že tyto útesy jsou prostě jen starý kámen. Jenže při podrobném zkoumání digitálními snímky jsme si všimli něčeho zvláštního. Vrstvy vápence nejsou vodorovné. Jsou mírně nakloněné o pár stupňů. Může za to pohyb celého australského kontinentu, který se po odtržení od Antarktidy sune k severu a doslova tyto skály mačká jako v lisu.
Tento tektonický tlak vytvořil v hornině drobné trhliny – jizvy po dávných zemětřeseních. Je to podobné, jako když ohýbáte plastové pravítko: než praskne, objeví se v něm mikroskopické zlomy, do kterých se nyní opírá oceán.
Co jsme našli uvnitř vápence:
- 760 bilionů fosilií: V jediném skalním pilíři se nachází nepředstavitelné množství pozůstatků dírkonošců (foraminifera).
- Časová kapsle: Nejspodnější vrstvy jsou staré 14 milionů let, ty horní „jen“ 8,6 milionu.
- Důkaz o teple: Našli jsme vrstvy z doby, kdy byla planeta mnohem teplejší než dnes – tyto skály jsou vlastně přírodní učebnicí klimatických změn.
Zrození ikon: Nejsou tak staré, jak vypadají
Tady přichází ten největší šok. Zatímco samotná hornina se formovala miliony let na mořském dně, tvar Dvanácti apoštolů, jak ho známe z fotek, vznikl teprve před pár tisíci lety. Je to v podstatě „novostavba“.
Zajímavé články:
Když po poslední době ledové stoupla hladina oceánu o 125 metrů, voda začala agresivně útočit na oslabený vápenec. Je to fascinující proces: moře nejdříve v útesu vyhloubí jeskyni, z té se stane brána (oblouk) a když se vrchol zřítí, zůstane v příboji stát osamělý pilíř. U nás v Česku sice nemáme oceán, ale podobný proces „větrání“ můžeme vidět u pískovcových skal v Českém Švýcarsku – princip je stejný, jen tempo v Austrálii je mnohem brutálnější.
Stihnete je ještě navštívit?
Jméno „Dvanáct apoštolů“ bylo vždycky trochu marketingový tah – už na začátku 20. století jich bylo maximálně osm. V roce 2005 se jeden zřítil přímo před očima turistů a v roce 2009 ho následoval další. Dnes jich zbývá sedm.
Vlny neustále odhryzávají základnu těchto obrů a je jen otázkou času, kdy gravitace zvítězí. Ale mám pro vás i jednu dobrou zprávu: erozi nelze zastavit, ale díky ní se na jiných místech pobřeží pomalu začínají rýsovat „noví“ apoštolové. Příroda zkrátka neustále přestavuje.
Věděli jste, že se jméno těchto skal několikrát měnilo, aby znělo lépe pro turisty? Původně se jim říkalo Sprasata a selata (Sow and Piglets). Které jméno se podle vás k těmto majestátním obrům hodí víc?
