Znáte ten pocit, kdy vás zvuk sousedova žvýkání nebo hlasité dýchání v tramvaji vytočí k nepříčetnosti? Možná si říkáte, že jste jen přecitlivělí, ale pravda je mnohem hlubší a ukrytá přímo ve vašich genech.
Nová studie nizozemských vědců potvrzuje, že misofonie — tedy chorobná nesnášenlivost specifických zvuků — není jen vrtoch. Je totiž geneticky provázaná s úzkostmi a depresemi, kterými trpí čím dál více Čechů.
Více než jen špatná nálada
Psychiatr Dirk Smit z Amsterdamské univerzity analyzoval data tisíců lidí a došel k závěru, že geny zodpovědné za citlivost na běžné zvuky se často překrývají s geny pro posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD) nebo tinnitus. V praxi to znamená, že váš mozek zpracovává zvuk mlaskání podobně jako hrozbu.
Zajímavé je, co vědci zjistili o emocích:
- Lidé s misofonií často prožívají pocity viny za svůj hněv.
- Častěji se u nich objevuje pocit osamělosti a neurotismus.
- Na rozdíl od běžného podráždění cítí tito lidé paniku a bezmoc, jako by byli v pasti.
Proč nás to v Česku trápí?
V našem prostředí, kde je „pivo a guláš“ symbolem pohody, může být rodinný oběd pro člověka s misofonií doslova očistcem. Zatímco ostatní si pochutnávají, vy slyšíte každý pohyb čelisti jako ránu kladivem. U nás se o tom moc nemluví, ale postihuje to téměř každého pátého člověka.
Zajímavé články:
Jak poznat, že máte misofonii?
Nestačí, že vám vadí škrábání nehtů po tabuli. Skutečná misofonie se projevuje u zvuků, které ostatní ani nevnímají:
- Pravidelné dýchání nebo posmrkávání.
- Ťukání prstů o stůl v tiché kanceláři.
- Cvakání propisky nebo šustění sáčku s brambůrkami.
Malý trik pro přežití dne
Pokud cítíte, že ve vás narůstá vztek, zkuste metodu „akustického maskování“. Nejde jen o sluchátka. Zkuste si v kanceláři nebo doma pustit tzv. růžový šum (na rozdíl od bílého je hlubší a přirozenější). Působí jako filtr na data v mozku a pomáhá otupit ostrost iritujících zvuků.
Vědci nyní doufají, že díky nalezené genetické stopě budou moci k léčbě misofonie využívat podobné techniky jako u pacientů s úzkostmi. Je to první krok k tomu, abychom se ve světě plném zvuků cítili zase v bezpečí.
Máte také svůj „zakázaný zvuk“, u kterého vidíte rudě, nebo vám tyhle věci vůbec nevadí? Napište nám do komentářů, schválně, kolik nás je.
