Představte si ticho mrazivé marsovské noci, které náhle protne táhlé, klesající hvízdnutí připomínající podivné volání z hlubin vesmíru. Vypadá to jako začátek sci-fi filmu, ale vědci právě potvrdili, že tento signál zachycený sondou MAVEN je skutečný. A jeho původ mění vše, co jsme o Rudé planetě věděli.
Záhada fenoménu „Whistler“ se potvrdila
Když jsem poprvé procházel data z této studie, zarazilo mě, jak moc se Mars v tomto ohledu podobá Zemi. Astronomové tomu říkají „hvízdač“ (whistler). Jde o specifickou rádiovou vlnu, která vzniká při úderu blesku. Jenže na Marsu je jeden zásadní háček: na rozdíl od Prahy nebo Brna tam téměř neprší.
Tým pod vedením Františka Němce z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze musel prozkoumat více než 100 000 záznamů, než našli ten jeden jediný, který do skládačky zapadl. Výsledek je fascinující:
- Signál trval pouhou 0,4 sekundy.
- Blesky na Marsu nepotřebují mraky plné vody; stačí jim tření zrnek písku v prachových bouřích.
- Energie tohoto výboje byla srovnatelná se silným pozemským bleskem.
Fosilní magnetismus jako dálnice pro signál
Ale jak se rádiová vlna dostala až k sondě ve výšce 349 kilometrů? Mars nemá globální magnetické pole, které by vlnu „vedlo“, jako je tomu u nás. Tady přichází ta neuvěřitelná část: vlna využila lokální „kapsy“ magnetismu. Jsou to vlastně zkamenělé zbytky dávného magnetického pole uvězněné v horninách marsovské kůry.
Vlna se po těchto magnetických siločárách sklouzla jako po neviditelné dálnici. Ale musela mít štěstí – stalo se to na noční straně planety, kde je atmosféra řidší a signál tak nezanikne v záři Slunce.
Proč nás blesky na Marsu vůbec zajímají?
Možná si říkáte, proč vědci věnují roky studiu jednoho „pípnutí“. Odpověď je ale mnohem hlubší než jen čistá fyzika. V mých očích je nejdůležitější toto:
- Vznik života: Elektrické výboje mohou v laboratoři vytvořit organické molekuly. Pokud blesky na Marsu existují, mohly kdysi „nakopnout“ biologické procesy.
- Bezpečnost kosmonautů: Až na Marsu jednou přistanou lidé, musejí vědět, jestli je prachová bouře nemůže doslova usmažit.
Tajemství „velrybího volání“
A proč to vůbec zní jako hvízdnutí nebo volání velryby? Je to jednoduchá fyzika – vysoké frekvence cestují atmosférou rychleji než ty nízké. Než se signál dostane k přijímači, „rozvláční“ se. Je to jako když slyšíte dozvuk kostelního zvonu v dálce.
Věděli jste, že na Marsu blesk pravděpodobně neuvidíte jako zářivou čáru, ale spíše jako mihotavou záři uvnitř mračna prachu? Dokázali byste si představit, že stojíte v marsovské kráteru uprostřed bouře, která kolem vás praská elektřinou? Napište mi do komentářů, jestli vás tato představa děsí, nebo fascinuje.
