Znáte ten pocit, kdy dočtete geniální thriller a máte pocit, že už vás nic dalšího neohromí? Jako milovnice napětí jsem po dočtení fenoménu „Pomocnice“ dlouho marně hledala něco, co by mi způsobilo stejné mrazení v zádech. Pak jsem ale v knihkupectví narazila na nenápadnou obálku s titulem Mind Games a můj spánek byl v tu ránu v ohrožení.
Krátké kapitoly jako droga
V čem tkví to kouzlo? Pokud máte rádi styl, jakým píše Freida McFadden, v sérii od Leony Deakin se budete cítit jako doma. Hlavním důvodem jsou extrémně krátké kapitoly, které vždy končí v tom nejnapínavějším momentě. V hlavě si neustále opakujete: „Jen jednu další kapitolu,“ a najednou zjistíte, že je druhá hodina ráno a vy jste o padesát stran dál.
Když oběti nejsou tím, kým se zdají
Příběh psycholožky a soukromé vyšetřovatelky Augusty Bloom začíná zdánlivě banálně. Čtyři lidé dostanou narozeninové přání s výzvou ke hře a následně zmizí. Ale pozor, tady končí veškerá klišé. Augusta totiž při zkoumání jejich životů zjistí mrazivou věc:
Zajímavé články:
- Každý ze zmizelých měl svou temnou stránku, kterou tajil před světem.
- Únosce nevybírá náhodné lidi, ale ty, kteří v sobě nosí potenciál k násilí.
- Hra, kterou vrah hraje, je navržena tak, aby vtažená Augusta musela čelit vlastnímu úsudku.
Proč je tato série na českém trhu „skrytým pokladem“?
Zatímco bestsellery od Fitzka nebo McFadden najdete v každém výloze, Leona Deakin se u nás teprve rozjíždí. Je to ten typ knihy, který si doporučují čtenáři v diskuzních skupinách na sociálních sítích jako tajný tip. Dynamika vyprávění připomíná sledování špičkového seriálu od Netflixu, kde každá minuta graduje.
Můj osobní tip pro nejlepší zážitek
Pokud se rozhodnete do Mind Games pustit, doporučuji si rovnou pořídit i druhý díl s názvem Ztraceni (Lost). Já jsem udělala tu chybu, že jsem si koupila jen první knihu a pak musela netrpělivě čekat na kurýra, protože ten konec vás prostě nenechá v klidu. Mimochodem, psychologický profil vraha v této knize funguje jako dokonalé zrcadlo našeho vlastního svědomí.
A jak jste na tom vy? Máte raději thrillery, kde je vrah jasný od začátku a vy jen sledujete jeho hru, nebo dáváte přednost šokujícím zvratům, které vám v polovině knihy vyrazí dech?
