Představte si organismus tak velký, že váží jako tisíc dospělých slonů, a přitom se tváří jako obyčejný les. Jmenuje se Pando a v Utahu tiše roste už tisíce let. Má to ale jeden háček: vědci zjistili, že tento „třesoucí se obr“ není tak tichý, jak jsme si mysleli.
Když se poprvé objevily nahrávky z nitra tohoto kolosu, vyvolalo to vlnu úžasu. Nejde o vítr v korunách, ale o vibrace, které procházejí celým jeho tělem hluboko pod zemí. Pro nás v Česku, kde jsou osiky běžným stromem v lese, je fascinující představa, že by celý jeden háj mohl být ve skutečnosti jediným živým tvorem.
Jeden strom s identitou celého lesa
Pando vypadá jako les se 47 000 stromy, ale ve skutečnosti jde o jeden jediný genetický klon se společným kořenovým systémem. Je to jako byste měli jednu ruku v Praze, druhou v Brně a hlavu někde v Krkonoších.
- Věk: Odhaduje se na 12 000 let.
- Hmotnost: Šest milionů kilogramů čistého života.
- Rozloha: 40 hektarů, což jsou desítky fotbalových hřišť.
Co se ozývá z hloubi země?
Umělec Jeff Rice udělal něco nečekaného. Vzal hydrofon – mikrofon určený pro nahrávání pod vodou – a vložil ho do dutiny u kořenů. To, co uslyšel, mu vyrazilo dech. Během bouřky se z hlubin ozvalo nízké, strašidelné dunění.
Zajímavé články:
„To, co slyšíte, je vibrování milionů listů, které se přenáší přes větve až do země,“ vysvětluje Rice. Je to mechanický tep celého organismu, který k nám promlouvá skrze vibrace. Zajímavé je, že hydrofon zachytil poklepání na větev vzdálenou 30 metrů, i když vzduchem nebylo slyšet vůbec nic. To jen potvrzuje, jak dokonale jsou „tepny“ tohoto obra propojeny.
Proč nás to má zajímat?
Není to jen o podivných zvucích. Studium tohoto „hudebního nástroje“ má obrovský praktický význam pro ekologii:
- Pomůže zmapovat skrytý hydraulický systém stromu bez jeho poškození.
- Může odhalit, jak hluboko sahají kořeny (o čemž dodnes víme překvapivě málo).
- Slouží jako senzor zdraví celého ekosystému.
Zpověď obra, který pomalu umírá
Pando dostal své jméno z latinského „rozšiřuji se“, ale realita je dnes bohužel opačná. Lidská činnost a přemnožená zvěř, která spásá mladé výhonky, způsobují, že tento unikát chřadne. Je to hořkosladký moment – právě ve chvíli, kdy jsme se naučili Pandovi naslouchat, zjišťujeme, že jeho dny mohou být sečteny.
Příště, až půjdete českým lesem a uslyšíte šumění osik (kterým se ne nadarmo říká „třesoucí se“), vzpomeňte si na Pando. Možná pod vašima nohama probíhá konverzace, o které nemáme ani tušení.
Vnímáte les jako jednu velkou propojenou síť, nebo jen jako skupinu jednotlivých stromů? Napište nám do komentářů, co si o tomto „biologickém internetu“ myslíte.
